Celou cestu do koleje nevnímala. Strach a bezmoc jí zatemnily mysl.

"Mimbulus Mimbletonia!" pronesla najednou profesorka a zastavila se. Fran rozšířila oči údivem. Obraz ženy, oblečené v těsných růžových šatech, se otevřel. Odhalil tak úzký průchod.
"Heslo si musíte pamatovat! Nesdělujte ho nikomu z jiné koleje! V průběhu roku se heslo několikrát změní, vždy ho vědí prefekti koleje. Za Nebelvír to je Weasley a Grangerová. Stejně tak vám pomohou, když budete mít nějaký problém. Rozumíte?"

"Ano, paní profesorko," odpověděla mdle.

"Zítra na snídani dostanete rozvrhy na pondělí. Nyní už si běžte lehnout, já zajdu za ředitelem." Otočila se k odchodu.

"Ale... nevím, kde je ložnice," řekla tiše. Profesorka se na ni zadívala.

"Dobrá, zavedu vás tam. Vstupte," kývla hlavou k otvoru. Fran chvíli otálela. Minerva tedy vešla jako první. Studenti, kteří se ještě nacházeli ve společenské místnosti, ztichli. Nestávalo se často, aby je ředitelka koleje poctila svou návštěvou. Když ano, jednalo se o něco vážného.

"Stalo se něco, paní profesorko?" zeptala se vyděšeně Parvati.

"Och, ovšem, že ne, slečno Patilová. Přivedla jsem jen jednu studentku." Bylo vidět, že si většina studentů oddychla, ale na tvářích se jim objevil výraz pochopení a pohrdání. Jedinou opozdilou studentkou totiž mohla být ta, co omdlela. Dcera Smrtijedů.
"Je zde ještě slečna Grangerová?" přeletěla pohledem celou místnost.

"Ano, tady," ozvalo se od krbu.

"Poprosím Vás, aby jste slečnu Jugsonovou odvedla do ložnice. Vysvětlete jí, co je třeba," usmála se (jo, opravdu :) ) na Hermionu a postrčila Fran před sebe. Ta si před tím prohlížela útulnou místnost. Teď se však cítila nesvá a nervózní. Co znamenají ty pohledy ostatních? Dívají se na ni, jakoby spáchala nějaký zločin...

"Jistě, paní profesorko," odpověděla Hermiona a vstala z křesla.

"Nuže, užijte si víkendu. Dobrou noc!" rozloučila se Minerva a opustila společenskou místnost. Všichni se koukali na Fran.

"Ahoj..." hlesla nesměle. Nikdo neodpověděl.

"Tak pojď!" chytil ji někdo za ruku a táhl ji k točitým schodům. Byla to Hermiona. Došly ke dveřím, na kterých byla cedulka s nápisem - DÍVKY, 1. ROČNÍK. Zastavily se.

"Fajn, tohle teď bude tvůj domov. Pokoj sdílíš s dalšími čtyřmi děvčaty. Heslo znáš. Snídaně je od sedmi. Budou se dávat rozvrhy, takže se na ní dostav. I když bude víkend, nesmíš opustit pozemky hradu, nevstupuj do Zapovězeného lesa! Je to jasné?!" vychrlila na ni dívka.

"Jo, snad jo..." přikývla. Hermiona se vydala zpět do společenky.
"Co má zavazadla?" křikla ještě Fran, odpověď nedostala. Proč se k ní všichni chovají tak odtažitě? Je to snad kvůli tomu, že omdlela? Nebo... ne, to určitě ne. Jak by to zjistili?
Opatrně otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Svíce už byly sfouknuté. Potichu vešla a rozhlédla se, jediná volná postel byla u okna.
"Alespoň něco pozitivního," pomyslela si a vydala se k ní. Byla tam i její zavazadla. Vylovila pyžamo a lehla si. Usnula okamžitě.


"Zklamala jsi nás...znovu jsi prokázala, že jsi k ničemu!"

"Ale otče...“ bránila se chabě.

"Budeš odmlouvat?" Rychle zavrtěla hlavou. Na jeho tváři se objevil škleb.

"Dobrá... to mi pak vysvětli, proč nejsi ve ZMIJOZELU!" zakřičel na ni.

"Já za to nemohu, otče!"

"Ne? Ty můžeš za všechno! Jsi tak neschopná, že ani nepřesvědčíš ten hloupý klobouk?! Měli jsme tě poslat do Kruvalu." Vytáhl hůlku.

"Já se přece snažila...snažila jsem se!" rozplakala se.

"Ne dost! Ostatně jako vždy... si slabá! Nic neumíš, nedokážeš. Vždyť si sebou sekla před celou školou! Teď zaplatíš za svou hloupost!"

"Otče, prosím, nedělejte to! Prosím..." zavzlykala, zbytečně.

"Pros, pros svého Pána o milost. Prvně si ji však musíš zasloužit!"
"INFERNO GRANDE!" vyřkl její otec, z hůlky mu vystřelil oranžový proud světla. Ve chvíli, kdy se dotkl Fran, rozkřičela se bolestí.


"Ááá...!" ozval se výkřik z postele od okna.

"Co se děje?"

"Co to sakra..." reptaly ostatní dívky rozespale. Odhrnuly závěs Franiny postele.

"Si normální?!" vyjela na ni vysoká, hnědovlasá dívka. Fran v ní poznala tu, do které vrazila ve Velké síni.
"To jsi ty?!" řekla po chvíli ona dívka znechuceně. "Tak to chápu," dodala a lehla si. Ostatní ji následovaly. Stočila se do klubíčka, tělo měla v jednom ohni.

"Klid Fran, byl to jen sen! Proč mě ale všechno bolí, jako by to bylo doopravdy? Copak se mi může bourat do snů?" ptala se sama sebe. Bolest se pomalu tišila.
"Jasně, že může! Vždyť skvěle ovládá nitrozpyt... na rozkaz Pána!" otřepala se odporem.
Po zbytek noci se bála usnout. V sedm se oblékla a vydala se do Velké síně. S sebou si vzala pár skic, které našla na dně kufru a nějaké úhly a barvy.
"Asi babička..." pomyslela si.
Vypadalo to na krásný, slunečný den.