"Ahoj," svalila se Fran zničeně do křesla. Odpovědí jí bylo pouze mlčení a Hermionino přikývnutí. "Stalo se něco?" zeptala se opatrně.
   "No, jde o to, že," soukala ze sebe Hermi. "Snape propustil Harryho," zamumlala rychle a pohledem vyhledala chlapce s brýlemi, který seděl vedle ní se zamračeným výrazem ve tváři.
   "Jak jako propustil? Odkud?" nechápala Fran.
   "Už mě nebude učit nitrobranu," ozval se Harry, hlas postrádal jakékoli emoce.
   "Ale to… to nemůže!" vyhrkla Frany.
   "Může. A já, já to zvládnu sám! Říkal, že základy mi stačí!" ohradil se Potter. Dřív, než ho stihli zadržet, vyběhl schody a zmizel v ložnici.
   "To je vždycky tak tvrdohlavej? Je jak já," ušklíbla se Francis. Ron jen pokrčil rameny, zvedl se a zamířil za svým kamarádem.
   "Ale musím říct, že ze Snapeova kabinetu vystřelil celkem rychle," připojila se k nim Anduel, která před chvílí vstoupila do společenky.
   "Pokud na něj začal Sevík peskovat, nedivím se," zapitvořila se Francis.
   "Sevík?" pozvedla obočí Hermiona.
   "Jo, zkráceně Severus. Netopýr je ohraný," pohodlněji se uvelebila a přivřela oči. Chvíli poslouchala tichý rozhovor Hermiony a Anduel, než si uvědomila, co Andy řekla.
   "Co jsi dělala v tuto dobu ve sklepení?!" vypálila na hnědovlásku. Ta zmlkla uprostřed věty a na malý moment znejistěla.
   "Byla jsem si něco vyřídit s mladým blonďákem," odfrkla si.
   "S Malfoyem? A co?" nenechala se odradit Fran.
   "Sebral mi po vyučování moje věci, šla jsem si pro ně," odpověděla rozvážně.
   "Hm, ty věci máš kde?" zablýsklo se Francis v očích. Ta trocha důvěry, kterou si k Andy vybudovala, se hroutila jako domeček z karet. Chtěla to zadržet, chtěla jí věřit…
   "Fran," oslovila ji po chvíli, koutkem oka koukla na Hermionu, ta se však věnovala domácímu úkolu. "Já myslela, že tohle už jsme si vyříkaly," upřeně hleděla na černovlásku.
   "Dyť jo, jéva," zamumlala Francis.
   "A věci bude mít zřejmě McGonagallová. Prej je pak vrátil zpátky do tý učebny, jenže tam nebyly," dodala jen a s mávnutím zamířila ke schodům.
   "Já… půjdu se projít," hlesla po chvíli přemýšlení směrem k Hermioně, ta jen neznatelně kývla. Ani nevzhlédla od učebnice. To Frany vyhovovalo, žádné zbytečné otázky.
   V momentě, kdy se teplý vítr dotkl její tváře, spadly z ní všechny starosti. Spokojeně se usmála a vyrazila k lesu. U vstupu do toho temného království se zastavila. Přistoupila k jednomu ze stromů a zlehka se dotkla jeho staré kůry. Projela jí nečekaná vlna energie, překvapeně dlaň stáhla. Otřela si ruku do červených zahradníků a vzhlédla, cosi v lese přitahovalo její pozornost.
   Náhle si vzpomněla… Vypadalo to přesně, jako v tom snu… Kdy poprvé spatřila… co to vlastně spatřila? Už neváhala ani minutu a vkročila na zarostlou stezku. Spěchala, stejně jako tenkrát. Vlasy se jí pod náporem tetelícího se vzduchu mírně zvlnily. Když nedaleko od ní křupla větvička, zrychlila. Raději se ani neohlížela za sebe. Po deseti minutách chůze začala sama sobě nadávat. Nevěděla, jak daleko se dostala, nevěděla, kde se právě nachází a ani netušila, jestli vůbec mýtina ze snu existuje. A i přesto se sem vydala. Do tmy, do nebezpečí. Dala jen na svůj instinkt. Až nyní si uvědomila, že by toho mohla litovat. Bolestně sykla, když nohou zavadila o trnitý keř. Zaklonila hlavu, trochu v ní zatrnulo, když spatřila mezi korunami stromů prosvítat nebe… Bylo tmavé, mraky se kupily na sebe a jako by se předháněly v tom, kdo zaujme lepší pozici. Blížila se bouře.
   "Fajn!" šeptla Francis. Na moment se zastavila a rozhlédla se kolem dokola. V lese byla stále větší a větší tma.
  "Kam teď?" nervózně zasunula ruce do kapes. Vydala se dál, ještě hlouběji. Uvnitř ní vzplanula jiskřička naděje, když spatřila malou mýtinu. Povalovaly se na ní chuchvalce mlhy, nikde ani živáčka. Jakmile na ni vstoupila, cítila, že už je v bezpečí. Tady jí nic nehrozí. Pomalým krokem procházela kolem vysokých a statných stromů, které ohraničovaly místo, kde se nacházela. Náhle ji obklopil onen dobře známý pocit, který na vás dolehne vždy, když vás někdo sleduje. Nejistě pátrala pohledem mezi lesním porostem. Nikoho ani nic nespatřila…
   "Vítej, jsi očekávána!" ozvalo se jí najednou za zády. Trhla sebou leknutím. "Popravdě, začínal jsem trochu pochybovat, že sem dorazíš," promluvil opět pobaveně. Fran se odhodlala a otočila se. Nespatřila nic víc, než zářivě zelené oči skryté ve tmě.
   "Kdo jsi? Příjde mi, že tvůj hlas znám," nakrčila čelo dívka.
   "Jistě, že mne znáš. A je tomu již nějaký ten pátek," uchechtl se. Francis vykulila oči.
   "Nele? Jsi to ty?!" vyhrkla nevěřícně. Její slova se potvrdila, na mýtinu rozvážným krokem vešel nádherný tvor. "Páni," vydechla Frany při pohledu na zlatého draka.
   "Ale no tak, dost již bylo obdivu," pokusil se roztáhnout svá kožnatá křídla. "Ani protáhnout se nemůžu, nespravedlivé, což? Když už mám konečně povoleno se zhmotnit, tak se nemohu ani proletět," pohodlně se uvelebil na mechu a bystrýma očima pozoroval svou Strážkyni. Francis nejistě přešlapovala na místě, nevěda, co si o setkání myslet.
   "Proč toto? Proč se mi o tom zdálo?" dostala ze sebe nakonec.
   "Někdy je lepší promluvit si z očí do očí. A proč se ti to zdálo? Řekněme, že proto, aby až by taková situace nastala, abys věděla, kam jít."
   "Hm, a dnes nastala."
   "Přesně tak," zajiskřilo drakovi v očích. "A my si můžeme v klidu popovídat, zde nás nikdo nevyruší," podotkl. Fran si až nyní všimla jemného namodralého světla, které jako by tvořilo štít kolem mýtiny.
   "A o čem?"
   "O čemkoli budeš chtít," naklonil hlavu na jednu stranu.
   "Toho by bylo víc," pohlédla mu přímo do očí.
   "Tak vidíš, můžeš začít."
   "Víš, já bych… Pořád mi vrtá hlavou, proč mě táta nevydal Voldemortovi. Vždyť by měl pak tolik výhod. A on..."
   "Tvůj otec by tě nikdy straně Zla neobětoval!" zarazil ji prudce Nelien.
   "Ne? Já si naopak myslím, že by to udělal moc rád! Žila jsem s ním patnáct let!" bránila se Francis.
   "Jedenáct," zabručel drak.
   "Jak jedenáct? Vždyť jsi mi říkal, že je mi šestnáct, logicky jsem s ním musela strávit déle, než jedenáct let!"
   "Francis, pokud vím, v domě Jugsona si strávila jedenáct let! A pokud se tak oháníš logickým myšlením, tak mysli!"
   "Kam tímhle směřuješ?!" nechápala Fran. "To nedává smysl, leda by…" zarazila se uprostřed věty. "Leda by to nebyl můj otec," vzhlédla a zabodla do něj svůj pohled. Nel bez mrknutím odvrátil hlavu.
   "Tos řekla ty, ne já," vyjelo z něj jakési spokojené zabručení.
   "Ne… ne… ne!" křikla najednou, rukou si vjela do vlasů. "To… to mi to říkáš jen tak?! A co matka? Babička?!"
   "Frany, uklidni se. Jednou už jsem ti říkal, že tvá matka je na tvé straně, a že ti vše vysvětlí. To se také stane, ale až bude vhodná doba!" zchladil ji tiše. Fran se do očí nahrnuly slzy, ani nevěděla, proč.
   "Neliene, ono… tohle," hlas ji zradil.
   "Chce to klid a nohy v teple," pobroukával si.
   "Pche, ty toho nenecháš, co?!"
   "Čeho?" zeptal se nevinně. Frany to raději nekomentovala. Na moment se ponořila do svých myšlenek a vzpomínek. Zaklonila hlavu, když se zablýsklo.
   "Chtěla bys vědět ještě něco? Za chvíli budu muset odejít," posmutněl.
   "Já, Neli, nejsem si v něčem jistá," postavila se.
   "V čempak?"
   "Mám rozporuplný pocit z jedné osoby," začala se pohupovat na patě.
   "Z Anduel?"
   "Ano. Nechápu to. Ona je… strašně fajn. Od té chvíle, co se s ní bavím, mohly bysme být kamarádky, ale pořád je tu to "ale"," dodala nakonec.
   "Dám ti jednu radu, Frany. Pokud jde o přátele, vybírej si je srdcem, ne rozumem," přikročil blíže k ní a zpříma se jí zadíval do očí. "Moc o ní přemýšlíš, napadají tě různé teorie o tom, jak by mohla být ve spojení se Smrtijedy… Neříkám, že jí musíš hned věřit, to je jen na tobě, ale podle mého ani není důvod jí nevěřit. Ty sama by si měla nejlépe vědět, jak se v její společnosti cítíš," ztišil hlas.
   "To je právě to, oblíbila jsem si ji, i když jí to tak asi nepřijde. Jenže stačí mi nějaké maličkosti, víš? Třeba jako dneska, to s těma věcma, něco mi říkalo, že lže."
   "Možná lže, aby chránila pravdu," zafilozofoval Nel. Fran se ušklíbla. "Vem si sebe, ty taky lžeš a zatajuješ fakta o sobě a své moci. Tak samo jako ty vidíš Andy, může někdo vidět tebe."
   "Já nelžu! Copak to někomu mohu říci?!" vyjela Fran na draka.
   "Někdy je lepší se svěřit, než to v sobě dusit. A ano, pokud onomu člověku budeš bezmezně důvěřovat, můžeš mu o sobě říci pravdu," řekl tiše Nelien. Fran zmlkla. Na tohle nevěděla, co odpovědět.
   "Je mi líto, Frany, náš čas vypršel. Uslyšíme se zase jindy, neboj," uslyšela jeho vzdalující se hlas. Obrys jeho mohutného těla se pomalu rozplýval. "A Fran? Dávej na sebe pozor, je úplněk," zaslechla ještě varování. Pak na mýtině osaměla. S rozházenými myšlenkami se vydala na cestu zpět, nohy jako by ji samy nesly správným směrem. Slyšela kapky deště, zprudka dopadající do korun stromů, sem tam se ozvala i sova.
   Nervózně se ošila, když celý les ztichl. Odkudsi se ozvalo táhlé zavytí. Ve Fran by se v té chvíli krve nedořezal. A v momentě, kdy blízko ní cosi zašustilo ve křoví, dala se do běhu. Úplně zapomněla, že má sebou hůlku, nemyslela ani na kouzla, která ji učil Nel. Byla hnána strachem, strachem o život. Vytí bylo stále blíže a konec lesa v nedohlednu. Celé její tělo obklíčilo zoufalství. Všude přítomná tma ji skličovala a ubírala jí dech. Svitla v ní malá jiskřička naděje, když zahlédla světlo v Hagridově srubu. Zadýchaně vyběhla z lesa a málem se začala hystericky smát, avšak štěstí nestálo na její straně. Cosi ji draplo za nohu a pokusilo se ji sebou odtáhnout zpět. Fran ani nebyla schopná zakřičet. Jen se němě zahleděla do očí zrůdě, která ji za malý moment zbaví života. Předtím, než omdlela hrůzou, spatřila ještě barevný paprsek jakéhosi kouzla, pak už nic. Pak už jen dešťové kapky více a více promáčely její oblečení.
   Nepatrně se zavrtěla, cosi ji šimralo na tváři. Něčí dotyk, někdo ji hladil. Někdo ji držel v náručí! Nakrčila nos. V nočním vánku ucítila známou vůni. Musela se mírně pousmát. Najednou však prudce otevřela oči, když si uvědomila, komu ona vůně patří.
   "Draco?!" vydralo se jí z hrdla zasípání. Blonďák sebou při tónu jejího hlasu trhl. Frany přejel mráz po zádech, když se jeho šedé oči setkaly s těmi jejími.