Ano, je to tady... Epilog k povídce Děkuji, bylo to krásné...
Já si trochu zavzpomínám, když dovolíte... Je to první povídka, kterou jsem dokončila (nepočítám společné). Na začátku byl nápad, nápad na poslední kapitolu. A ta je teď tady. Postupně jsem se dopracovávala až k tomu, co jsem měla v plánu. Ty plány jsem kolikrát přehodnocovala a uvažovala, zda budou správné... Věřím, že ačkoli většinu z vás nepotěším, tak správné byly. Tuhle kapitolku jsem psala s jakousi lehkostí a zároveň s lítostí. Ano, ještě jsem uvažovala, zda to nezměnit, ale rozhodla jsem se stát si za svým. :o) Jedna kapitolka mého povídkového nebe se uzavírá... Zamávejte povídce, které jsem původně neměla v plánu se tolik věnovat, ale nakonec sem si ji moci oblíbila a psala ji s chutí. 21 kapitol, krásné to číslo...

So goodbye, DBK

Věnování - Vám všem, kteří jste si tuto povídku oblíbili a vydrželi jste s ní až do konce.
Spešl věnování - Andy, která mě častokrát povzbuzovala, radila a dodávala mi tu potřebnou chuť a energii k psaní, i přesto, že jsem ji ne vždy kapitolou potěšila. Jseš prostě poklad Andy a... však víš. :o*
Arynce, které se zalíbila role Rachel, za rady a taktéž za povzbuzování. :o)Jenny, Ivush a Maysie za to, že si tuhle povídku oblíbily a samozřejmě Tabby, Maki, Kai, Laile, Mel a Pol s Adri za jejich komentíky a podporu.

P.S.: Pusťte si video...

Severus vtrhl do dveří. Ochromilo ho dusivé ticho, které na ošetřovně panovalo. Lahvičku s lektvarem, který před chvílí získal, si přitiskl k hrudi.

"Není snad...," šeptl. Všichni na něj upřeli svůj zrak, nikdo nebyl schopen odpovědi. Jediný, kdo se ani nepohl, byl Remus. Křečovitě držel její dlaň ve své. Po tváři se mu řinuly slzy. Černovlasý chlapec překonal vzdálenost k jejímu lůžku několika kroky.

"Neříkejte, že už je to zbytečné ..."

"Severusi," hlesl bolestně Remus. Tón jeho hlasu ... bylo v něm tolik smutku a zoufalství.

"To ne! Nesmí, ona nesmí!" kroutil hlavou. Ztěžka dosedl na vedlejší postel a pohlédl na její tělo. Jeho duši zaplavila bolest. Tolik ji miloval, a i když věděl, že ona miluje jiného, představa, že už nikdy neuslyší její smích, že už si s ní nikdy nepopovídá, nic jí nesvěří ... bylo to nepředstavitelné. Ten pocit, tíživý pocit, který vás ovládne, když někoho ztratíte. Ten pocit, který vás zcela naplní a vy necítíte nic jiného než prázdnotu. Odešla...

"Ještě mě nemusíš pohřbívat, Seve," pokusila se Samy o vtip. Moc dobře ale věděla, že se její čas blíží. Její srdce pomalu přestávalo bít, její tep se zpomaloval. Remus už jí dlouhou dobu jen držel za ruku a nepromluvil.

"Probůh, Sam!" nadskočil, když zaslechl její slabý hlas. "Já... Mám ten lektvar!" natáhl ruku k madame Pomfreyové.

"Seve," zarazila ho tiše. "Moc si cením toho, že sis s tím dal práci, ale mě nepomůže," polkla slzy.

"O čem to mluvíš? Dělal jsem ho přesně podle návodu!" nechápal Severus. Zmateně pohlédl na Remuse. Ten ještě víc sklopil hlavu.

"Ano, podle návodu. A kdo ti dal ten návod?" smířlivě se usmála. Pochopil, na co naráží.

"Takže, to všechno... Dokážou nám zničit život, i když byli potrestáni? A znamená to, že ty... Že je konec?"

"Pro mě není konec, já jen půjdu dál," stiskla mu ruku. Poté pohlédla na ostatní, k tématu Joshe a Rachel se nevracela, nebylo jí to příjemné. Stačil ji výslech u Brumbála.

"My... Půjdeme," zamumlal Sirius. Sam na něj vděčně mrkla. Nechtěla je vyhánět. Věděla, že s ní chtějí být do poslední chvíle, ale musela mluvit s Remusem a Severusem o samotě.

"Ještě se vrátíte," hlesla. Postupně ji objaly holky. Nakonec i James se Sirim. "Mám vás moc ráda."

"Budeš nám chybět, hodně... Přísahám, že až zjistím, kdo zmrvil ten recept, tak se pomstím," sykl jí Sirius do ucha.

"Nech to plavat, tím už mi nepomůžeš," promlouvala k němu. Pak se na ně naposledy usmála. Holky rychlejším krokem opustily místnost. Věděly, že by svým pláčem Samy jen přitížily.

"Seve, vděčím ti za mnohé," zamumlala. "Seš dobrý člověk, nikdy na to nezapomeň," zatáhla ho za ruku, naklonil se k ní. Lehce ho políbila na tvář. V jeho černých očích se zaleskly slzy.

"Mám tě rád."

"Já vím... Jsem poctěna, že jsem tě mohla poznat blíž," jen kývl. Poznal, že je načase následovat její přátele. Samantha osaměla s Remusem.

"Remusi...," šeptla.

"Nic neříkej, prosím. Já... Nezvládnu to bez tebe Sam," přiklekl si k posteli.

"Ale zvládneš, máš Jamese, Siriho a holky. Přátelé jsou v těchto chvílích důležití a ty je máš," pohladila ho po tváři.

"Proč zrovna ty? Je to nespravedlivé," vzlykl.

"Dnes už není nic spravedlivé. Zlato, nedělej mi to ještě těžší, moc tě prosím. Všichni vkládali do toho lektvaru veškeré naděje... Už od začátku mohlo být jasné, že to není jen tak," objala ho. "Nastal můj čas. Neříkám, že se smrti nebojím, ale přijmu ji. A ty mi slíbíš jednu věc."

"Jakou?" otřel si tvář od slz.

"Nebudeš se trápit," rozkašlala se, Remus se natáhl pro sklenici s vodou, odmítla ji.

"Tohle ti neslíbím. Omlouvám se, ale tohle nejde. Po čase to možná utichne, ale vždycky budeš v mém srdci," políbil ji na čelo.

"Miluju tě," šeptla roztřeseně, slzám už se nebránila, nedokázala to. "Moc pro mě znamenáš, a ty to víš. Ukázal jsi mi něco, co jsem myslela, že nikdy nezažiju," hlas jí selhal. Oba věděli, že od odloučení už je dělí pouhé vteřiny.

"Samy, neopouštěj mě."

"Já nechci," oplatila mu obětí, jak nejsilněji dokázala. "Moc bych si přála zůstat, ale... Osud tomu chtěl jinak. Jsem mu však vděčná za tebe," konečně našla jeho rty a jemně ho políbila.

"Za všechno ti děkuju," hladil ji po vlasech.

"Ne, to já děkuju tobě," její tělo opouštěl život, jiskřičky z očí, které byly vždy plné radosti, se vytrácely. "Děkuji ti, Remusi Lupine, bylo to krásné...," vyklouzlo jí přes rty tichým šepotem. Poslední vydechnutí a pak už jen ticho. Ticho, které přerušil hlasitý vzlyk chlapce, jemuž se poslední slova dívky, jež z celého srdce miloval, vryla hluboko do duše. Věděl, že si tato slova, vyřčená z lásky, bude pamatovat do konce svého života...
Děkuji, bylo to krásné...

"Ano, bylo."