Bradavický hrad byl ponořen do hluboké noci. Na nebi svítil dorůstající měsíc, přes který chvíli co chvíli přepluly mraky. Všude bylo až děsivé ticho přerušované pouze občasnými nejasnými zvuky ze Zapovězeného lesa.

Albus Brumbál stále seděl za svým psacím stolem a četl tlustou staře vyhlížející knihu. Hodiny měly za chvíli odbíjet půlnoc. Ředitel se zvedl, odložil knihu na starožitný stůl a pohledem spočinul na Fawkesovi. Fénix tiše oddechoval a v klidu spal. Starý muž se musel pousmát. V tom se však v pracovně prudce ochladilo. Zavál studený vítr. Brumbál se rychle otočil a zadíval se do stínů na druhém konci místnosti. Fawkes se s trhnutím probudil a vydal skřek.

"Ukaž se," vybídl klidným hlasem neznámého Brumbál. Ozvalo se pohrdlivé odfrknutí.

"Ty mi nemáš, co přikazovat," řekl ledově chladný dívčí hlas.

"Jak jste se sem dosta...TY?!" zvýšil překvapeně Brumbál hlas, když dívka vystoupila na světlo, které poskytoval krb.

"Já," potvrdila povýšeně dívka. Začala se rozhlížet po pracovně. Pomalu jí začala obcházet a zkoumavě si prohlížela každý předmět. Měla na sobě černé šaty až na zem. Působily velice starodávným dojmem, ale udržovaným. Rudé vlasy jí padaly pod úroveň ramen. A měla atypické světle zelené oči, které v příští vteřině upřela na Brumbála.

"Co tu pohledáváš?" zeptal se ledově klidným hlasem. Jen se tajemně pousmála.

"Do toho ti, starče...vůbec nic není," odpověděla chladně. Pokynula mu, aby se posadil a sama si sedla naproti ředitelskému křeslu. Brumbál si teda sedl naproti a se zájmem jí pozoroval.

"Chápu, že mi do Tvých věcí nic není. Ale nebyla bys tu, kdyby si nepotřebovala mou pomoc," řekl opět klidně a vlídně.

"Ano, zatím ti do mých věcí opravdu nic není. Ale teď k věci. Tento rok nastoupím do sedmého ročníku a budu chodit do nebelvírské koleje. Mám to říct ještě jednou nebo jste mě stačil vnímat, pane řediteli," řekla opět pohrdlivě a upřeně se mu zadívala do očí. Brumbál ač nechtěl, tak musel tomu pohledu uhnout.

"Budiž. Stejně nemůžu odporovat," potvrdil odevzdaným hlasem.

"Já vím, že ne. Ale slušnost se cení, ne?" ptala se posměšně.

"Nevím, co tím sleduješ. Ale věz, že tě budu mít pořád na očích," říkal Brumbál stále klidným hlasem.

"Brumbále...jste pošetilec. To JÁ vás budu mít stále na očích. Vás všechny. Radím vám, abyste nepátral po tom, proč jsem tady," řekla smířlivě.

"Nevím, jestli se budu vaší rady držet," řekl s mírným úsměvem. Dala oči v sloup a zvedla se z křesla. Došla ke dveřím, ale ještě se zastavila a ohlédla. Brumbál stále seděl ve svém ředitelském křesle.

"Takže nashledanou 1.září, pane řediteli."