>

Svět. Svět lidí. Je zvláštní. Nechápu ho. Dívám se kolem sebe každý den mého nekonečného života, ale stejně mu nerozumím.

Temná postava vystoupila ze stínů na nástupišti devět a tři čtvrtě. Dívka se rozhlédla kolem sebe a nenápadně se vmísila do davu. Díky tomu, že vlak měl za chvíli odjíždět, byl kolem vlaku neskutečný ruch. Rodiče loučící se se svými ratolestmi. Brečící mladší sourozenci. Patetické. Pomyslela si ona neznámá dívka a kriticky si prohlédla všechny v jejím zorném poli. Ale moc lidí zhodnotit nemohla, protože se jí všichni instinktivně vyhýbali.

Měla na sobě módní džíny a temně rudé tričko, jenž jí ladilo k jejím ohnivým vlasům. Za sebou táhla obrovský kufr a na něm přepravku s černou spící kočkou uvnitř.

Je neskutečný, kolik se teď platí za blbosti, jako jsou přepravky na kočky! Vždyť je to velká plastiková krabice s dírama na dýchání! Kam se to svět dopracoval. Říkala si v duchu naštvaně. Následkem horečného uvažování zapomněla dávat pozor na cestu a zakopla.

"Kruci," sykla naštvaně. Vzdychla a zavrtěla hlavou, až jí do obličeje spadly její ohnivě rudé vlasy. Začala si pro sebe potichu mumlat nadávky a elegantně si vlasy zastrčila za ucho. Když se jí konečně opět vyjasnil obzor, zjistila, že má před sebou nataženou ruku. Vzhlédla a pohled se jí zasekl u bouřkových očí. Odtrhla od nich pohled a podívala se s pohrdáním na nabízenou ruku. Sama se s lehkostí zvedla ze země a rychlým pohledem za sebe zkontrolovala zavazadla. Když se opět podívala před sebe, černovlasý mladík tam pořád stál a velice zkoumavě si jí prohlížel... pak jako by došel k nějakému rozhodnutí, nahodil úsměv a napřáhl ruku. Přitom hodil elegantně vlasama a nasadil podle něj svůdný pohled.

"Já jsem Sirius," řekl s přehnaným úsměvem. Přeměřila si ho celého pohledem od hlavy až k patě. A pak zakotvila u jeho očí.

"No a?" odpověděla lhostejně a přitom neuhnula pohledem. Vypadalo to, že na okamžik trochu znejistěl, ale pak získal ztracenou sebedůvěru a znovu se oslnivě zazubil.

"No, měla bys vědět, jak se jmenuju, když teď budeme spolu trávit spoustu času," řekl se samozřejmostí v hlase.

"A na to si přišel jak?" pokračovala dál povýšeně. Sirius se k ní natočil a dal jí ruku kolem ramen.

"Na první pohled jsme si souzeni," říkal zasněně a na tváři mu stále pohrával úsměv. Dala oči v sloup a pomalu, jako by se bála, že se ušpiní, sundala jeho ruku ze svého ramene.

"A to, že jsme si souzeni, si usoudil z mého výstřihu?" řekla sarkasticky. Divila se, že se ani nezačervenal. Nic. Jen se zatvářil samoliběji.

"Samozřejmě že ne, to z tvých krásných očí..." řekl svůdně.

"Tak mi řekni, jakou mají barvu?" řekla a přikryla mu jeho, aby si to nemohla zjistit.

"Ehm, já..." začal nervózně.

"Jsem namyšlenej idiot? Jo, musím s tebou souhlasit. Příště si, ty frajírku s egem velikosti Jupitera, nech zajít chuť. Vyhýbej se mi nebo za sebe neručím!" řekla naštvaně a pustila ho. Už se na něj neohlížela a začínala si sbírat věci ze země. Bohužel si tady někdo nedá říct... jen cítila, jak jí objal a přitáhl si jí k sobě. Povzdychla si. A rychlým chvatem ho povalila na zem. Symbolicky si nad ním oprášila ruce a elegantně vykročila ke dveřím vlaku.

Lidé... spíš chlapi si nikdy nedají říct. Nesnáším tenhle svět. Ale musím... musím pochopit to, co se stalo. A to bez pobytu tady nejde. Se zachmuřeným pohledem si sedla do kupé a zatáhla závěsy. Chtěla být sama. Venku se zatáhlo a první dešťové kapky na sebe nenechaly dlouho čekat. A v dáli začalo blýskat...

Seděla bez pohnutí a jako zhypnotizovaná hleděla na zářivé blesky, které chvíli co chvíli pročísly oblohu. Vlakem se však znenadání ozvaly zvuky rvačky. Zakroutila hlavou. Neandrtálci. Její přesvědčení se potvrdilo po tom, co jí dveřmi kupé prolítl jeden černovlasý chlapec. Měl kulaté brýle a hezký kukuč. Jen mu asi maminka zapomněla dát k Vánocům hřeben.

"Ahoj," pozdravil mile. Ledovým pohledem si ho přeměřila, a pak bez jediného slova ukázala rukou na chodbu. Podle ní velice jasné gesto pro slušné vykopnutí. Asi ne dost jasné.

"Já jsem James." Zvedl se ze země a opatrně nahlížel do chodbičky. Boj se asi přesunul o kus dál.

"Já jsem ta, co chce, abys vypadl," řekla s ledovým úsměvem, ale s nově nabitým zájmem si ho prohlížela. James?!

"Nemusíš být hned tak milá," pokračoval s lehkým úsměvem na rtech. Neznervózněla, jen ho velice pečlivě studovala. Pak natáhla ruku a představila se.

"Já jsem Raven." A poprvé se pokusila nasadit něco vzdáleně podobného upřímnému úsměvu. Moc jí to nešlo.

"Zvláš..." začal James

"... tní jméno," dokončila za něj.

"Já vím. Rodiče si asi léčili komplexy," pronesla odměřeně. Opět se mu přřes tvář mihl úsměv a tentokrát tam zůstal. Bohužel v tu chvíli vpadl do kupé i někdo jiný...

"Srabus to tentokrát pěkně schytal, kámo. Ale kam ses vytrat...TY?" pomalu vykřikl překvapeně Sirius. Raven pokrčila jedno obočí a zatvářila se kysele. Pohlédla na Jamese.

"Tohle patří k tobě?" ptala se s nehraným odporem.

"Už je to tak," řekl rozzářeně James a vzal nejlepšího přítele kolem ramen.

"Pomoc," řekla si spíš pro sebe.

"Mohli bychom tu zůstat? Jinak je všude plno," zeptal se mile James. Raven střelila pohledem po Siriusovi a zvažovala možnosti. Nakonec se rozhodla obětovat to množství mozkových buněk při konverzaci s ním a usedla k okýnku. Vypadalo to, že Sirius Jamese přemlouvá pohledem, aby vypadli, ale ten ho ignoroval a sedl si naproti ní. Čas utíkal rychle nebo pomalu? Ale než se nadáli, tak vlak zastavil ve stanici.

Když vycházeli z kupé, tak se tam střetli Sirius a Raven. Ani jeden nechtěl dát tomu druhému přednost. Až nakonec prostě Raven Siriho odstrčila a vyplázla na něj jazyk. Sirius se ohlédl celý kypící vzteky na Jamese.

"Já jí nesnáším."