Ok, přeložila jsem první kapitolu a byla bych opravdu moc ráda za vaše názory, ať už na samotnou povídku, tak na překlad. :) Pokud objevíte jakoukoli chybu či nesrovnalost, sem s ní! :)
Třetí ročník u Weasleyů měla napsaný už autorka, nwm jestli schválně... Kdyžtak to po přeložení celé povídky opravím. ;)


  Rozhodně to nebylo poprvé, co Harry pozoroval vysokého, černovlasého mistra lektvarů. Muže, který mu svým jedovatým chováním moc nepomáhal, ať už byla situace jakkoli bezvýchodná. Pro dnešek se ještě pořád nedokázal vzpamatovat z jeho posměšných poznámek, kterými ho shazoval jen proto, že je slavný. Naštvaně zabodl vidličku do ledvinkového nákypu.
  „Možná by nebyl tak protivný, kdyby věděl, jaké to je,“ zamumlal si Harry pro sebe a otočil hlavou tak, aby se vyhnul pohledu na jejich nového narcistického učitele obrany proti černé magii, Zlatoslava Locharta. Rozhodl se, že to tentokrát nenechá jen tak. Pro jednou si on, Harry James Potter, vychutná svou pomstu. S ďábelským úsměvem pohlédl do talíře s nákypem.
  „Hej, Frede... Georgi!“ zavolal na bratry Rona.


  Severus Snape byl v mizerné náladě. Byl si jistý, že zničený výraz toho spratka, co viděl v průběhu týdne u večeře, pro něj není dobrým znamením. Ve chvíli, kdy zabouchl dveře od učebny lektvarů, zastavila ho dvě zalapání po dechu.
  „Může to být?“
  „V žádném případě! Jak bychom mohli i jen doufat?“
  „U Merlinových vousů, je to!“
  „Je to on! Nemůžu uvěřit tomu, že jsem s ním v jedné místnosti!“ řeklo jedno z dvojčat Weasleyových nadšeným hlasem. Severus se pomalu otáčel a skenoval celou třídu pohledem, aby se ujistil, zda tu není ten fakan-co-přežil. Když se ubezpečil, že tu není nikdo jiný, krom jeho obvyklé skupiny třeťáků z Nebelvíru a Zmijozelu, zamířil rovnou k těm zrzavým idiotům. Ti se opět svorně zajíkli.
  „Frede! Myslím... že se blíží k nám!“
  „Nemůžu dýchat... zeptej se ho ty!“
  „Merline... Merline... Merline!“
  Oba civěli na přibližujícího se muže s... úctou a jistou bázní?
  Co s těma dvěma je, do háje?!
  Najednou jedno z dvojčat hlasitě vypísklo, převrhlo židli a skončilo na zemi. Druhé poskakovalo jako na balónu a natáhlo ruku s útržkem pergamenu a brkem k oněmělému mistrovi lektvarů.
  „Můžeme dostat váš autogram?“
  Snape pootevřel ústa v neuvěření. „Cože?“ vydechl.
  „Prosím? Jen jeden? My se s Fredem podělíme. Prosím?“ Sedící dvojče vzhlédlo v očekávání.
  Severus pozvedl obočí. „O co se tady snažíte, pane Weasley?“
  „Totiž... Fred a já jsme členy vašeho fanklubu. Zbožňujeme vaši práci! Všechny tyhle úžasné lektvary. Opravdu jste inspirací, pane. Prosím, dáte nám ten autogram?“
  Severus na něj chvíli zíral... a pak zasupěl: „Pět bodů dolů Nebelvíru. Za mrhání mého času.“
  Weasley, ktery se právě zvedl z podlahy hlasitě vzdychl. „Tolik na tebe žárlím! Ubral ti body ten Severus Snape!“
  Snape zavrčel.
  „Oooh, udělejte to znovu. Znělo to tak sexy,“ vypadlo z Leeho Jordana s povzdechnutím. Zmijozelští už nemohli popadnout dech. Severusovy tváře trošku zrůžověly.
  „Dobře,“ uchopil pergamen, „podepíšu vám ten pitomý útržek! Ale už nechci slyšet ani jedno slovo ohledně toho šíleného klubu!“ Severus naškrábal svůj podpis na onen list a podal ho šťastně se usmívajícím dvojčatům.
  „Harry bude tak žárlit!" zazubil se Fred.
  Severus se otočil. "Co přesně má s tímto pan Potter společného?" pronesl nízkým, nebezpečným tónem.
  George vzhlédl s nevinným výrazem ve tváři. „Proč se ptáte? Harry je prezidentem vašeho fanklubu, pane.“
  Přes Snapea se přelila vlna slabosti.

O týden později:

  „Albusi? Musíte něco udělat ohledně toho vašeho zlatého chlap– ale ne!“ Severusův pohled byl plný zděšení. Přímo před ním seděl na ředitelském křesle Albus Percival Wolfric Brian Brumbál s hebkou černou parukou nasazenou přes jeho dlouhé stříbrné vlasy.
  „Jaký máte problém, Severusi?“ zeptal se ředitel s nonšalantností jemu vlastní, ale v jeho očích se zajiskřilo.
  Severus se nafoukl. „Nemůžu udělat ani krok bez toho, aniž by mě neotravoval některý z těch hlupáků, žádajících můj autogram nebo fotku! Creevey mě oslepil už nesčetněkrát s tím jeho příšerným výmyslem... Víc než polovina studentů už nosí tyhle stupidní paruky... a Potter?! Potter si navíc chodí kolem a nosí mé... eh, je oblečený podobně jako já! Pokud to nezarazíte, řediteli, Temný pán už si nebude muset dělat starosti ohledně přežití toho ďábelského holomka; postarám se o něj totiž sám!“
  „Ale Severusi. Nedělejte si starosti. Je to jen jakási fáze, tím jsem si jistý. Studenti si za chvíli najdou něco jiného, čemu zasvětí svou pozornost. A navíc, dle mého, vám tohle prospěje.“
  „Prospěje?!“ vyprskl Severus.
  „Samozřejmě. Nyní už víte, jak se Harry musí cítit ohledně té vší nechtěné slávy.“
  „Pochybuji, že– oh,“ nedořekl. Poprvé od začátku toho všeho mu to začalo dávat smysl. „Proč ten malý, proradný–“
  „Zmijozel? Ano, Moudrý klobouk se mi svěřil, že tam chtěl Harryho zařadit. Možná, že teď už si to raději dvakrát rozmyslíte, než se začnete šťárat v Harryho proslulosti?“
   Severus rázně přikývl a otočil se k odchodu.
   „Á, a Severusi? Mohl bych dostat autogram?“