-------------------------------------------------------------------------------------------------------    Sepsáno: 26.11.2007                                                                                                      Věnováno: Jenny

Políbil ji na rty, jemně a něžně. Bylo to jako dotek motýlích křídel.

   "Miluji tě," šeptl jí do vlasů. "Miluji vás obě," pohladil její zvětšující se bříško. Při pohledu na něj to nevydržela. Tolik se přemlouvala k tomu, aby neplakala. Aby byla silná a dodala mu odvahy. Nebylo to nic platné, slzy kropily její smutnou tvář. Ucítila dotek jeho dlaně na své tváři.

   "Neplakej."

   "Slib, že se nám vrátíš," vzlykla. Pevně ji objal.

   "Slibuji," řekl slovo, které si tak přála slyšet. Slovo, které by ji mohlo udržet při životě. Slovo, které dávalo naději. Naposledy si pohlédli do očí. Poslední dotek, poslední polibek, poslední společně strávená chvíle. Pak už jen bouchnutí dveří. Vydal se na poslední, rozhodující bitvu …

Celý den neměla stání, nikdo ji nepřišel informovat. Sotva stála na nohou, když do domu v noci dorazil Řád a zbytek rodiny.

   "Je po všem. Zlo, alespoň pro tentokrát, poraženo," řekl kdosi. Bylo po všem, ale nebylo to v pořádku.

   "Kde je Harry?" ozvala se zoufalá otázka. K dívce přispěchala Hermiona a silně ji objala.

   "Je mi to líto, Ginny. Všem nám to je líto," konejšila ji kamarádka.

   "Slíbil, že se vrátí," šeptla skoro hystericky. Slzy se nedaly zadržet.

   "On to slíbil!" křikla vyčerpaně. Tón, ten zoufalý tón jejího hlasu všechny přítomné zraňoval. V Ginny se něco zlomilo. Nikdy ho neuvidí. Nikdy už neuslyší jeho hlas, jeho smích. Nikdy už ji nepolíbí…

Půlka její bytosti jako by přestala existovat …

***

Z kuchyně se ozývalo dětské žvatlání. Štíhlá dívka chovala své malé.

   "Je čas spát, zlatíčko," šeptla své malé princezně do rudých vlásků a odnesla ji do postýlky, holčička ihned usnula. Tiše ji pozorovala, byla mu tak podobná…

Sedla si do křesla, v ruce třímajíc poslední společnou fotografii. Už dlouho neplakala, slzy jako by vyschly, zůstala jen prázdnota. Kolikrát už ležela v posteli s jeho polštářem v náručí, kolikrát už si nalhávala, že na něj zapomněla. Stačilo pohlédnout do smaragdových očí jejich maličké a vše se vrátilo… Na sklo dopadla slza hořkosti.

   "Jak si nás tu mohl nechat?!" šeptla vyčítavě do ticha. "Proč?"

Snažila se žít normálně, skoro celý rok se o to pokoušela. Síly jí docházely. Všechna energie a radost zmizela spolu s ním….

Fotka vyklouzla usínající dívce z rukou. Domem se rozlehlo tříštění skla. Průvan pozvedl pohybující se obrázek, upustil ho až v plamenech. V plamenech, které okamžitě začaly ničit poslední společnou chvíli štestí.

   "To ne!" vykřikla zoufale Ginny při pohledu na hořící papír. Poslední vzpomínka … nyní už slzy zastavit nedokázala.

   "Neplakej," ozvalo se jí za zády zašeptání. Prudce sebou trhla. Jak dlouho ten hlas neslyšela. Jak dlouho už ji provázel ve snech.

   "Jak?" hlesla jen.

   "Slíbil jsem ti přece, že se vrátím," podal jí ruku a sevřel ji v bezpečí jeho náruče. Pak jí vtiskl ten nejsladší polibek ze všech.

   "Už tě nenechám odejít … nikdy!" celým tělem jí prostoupil pocit štestí. Ruku v ruce zamířili do dětského pokoje.